Jmenuji se Iveta a je mi 39 let. Před Covidem jsem byla zdravá a lékaře navštěvovala pouze na prevenci a v období dvou těhotenství. Byla jsem sportovně založená (lyže, kolo, turistika, in line, tanec atd.), měla jsem velice ráda kulturu a zábavu (koncerty, kino, divadlo, posezení s přáteli, oslavy atd.) ráda kreativně tvořila a byla jsem velmi aktivní a pracovitá matka dvou synů. Teď už jsem pouze matka dvou synů.
Všechno to začalo v únoru 2021. V době před tímto obdobím jsem statečně odolávala jakékoliv nákaze covidem 19, i když jsem pracovala jsem na vedoucí funkci v prodejně potravin a přicházela do styku s mnoha lidmi. Všechno jsem zvládala až do výše zmiňovaného února.
Začalo to nachlazením, postupně se přidávaly bolesti těla, šílená bolest hlavy a očí, horečka do 40st, strašný pocit vnitřního horka (myslela jsem, že shořím zevnitř), průjem, zvracení, postupně vykašlávání krve, manžel mě po pár dnech mého marného boje odvezl k obvodní doktorce, která mi napsala jedno balení antibiotik, vypsala nemocenskou a odeslala mě na rentgen plic, s tím že si mám poté zavolat na výsledky. Výsledek – oboustranný zápal plic. Dostala jsem pár rad na režimová opatření, také mi bylo sděleno, že bych možná měla jít do nemocnice, ale že jsou stejně teď tak přeplněné, že se tam nedostanu a jsem ještě mladá, že to určitě nějak zvládnu. Po dobrání prvního balení antibiotik jsem vyfasovala ještě další dvě.
Nemoc odeznívala pomalu, ale byla jsem ráda za jakékoliv zlepšení. V rámci pomalé rekonvalescence jsem se postupně snažila přidávat běžné lehké činnosti, které jsem před nemocí zvládala s přehledem levou zadní, a ejhle přišel první kopanec, ono to nešlo. Tak jsem si říkala, že musím ještě pomaleji, že to byla opravdu obrovská zátěž pro organismus a zvolnila jsem. Ubíhal týden za týdnem, ale tempo se nezvyšovalo ani nelepšilo. Praktická lékařka mi odpovídala, že to chce čas. Při další návštěvě jsem slyšela opět to samé.
Po x-té návštěvě jsem celá šťastná konečně dostala žádanku na neurologii. Když přišel den D – návštěva neurologa (byla to má naděje na zlepšení, ale to byla pouze má víra, která po ,,vyšetření,, velmi rychle skončila) dozvěděla jsem se v ordinaci, že covid neexistuje, vše je to všechno uměle vytvořeno, je to pouze politická záležitost atd atd. Nakonec jsem odcházela s receptem na antidepresiva a bylo mi sděleno, že to mám všechno ze stresu. Reagovala jsem, že žádný stres nemám, že jsem na nemocenské a na to mi pan doktor odpověděl, že to mám teda z toho, že jsem doma, že mám jít do práce ať jsem mezi lidmi a že přijdu na jiné myšlenky. První zklamání přišlo velmi rychle, pomoc žádná, stavy šílené.
Pociťuji masivní nekončící únavu s nemožností normálně a běžně fungovat (nyní jsem schopná fungovat na 10-20%, oproti tomu, jak to bylo před proděláním tohoto onemocnění). Naprosto běžné denní činnosti jsou značně omezeny, s jejich vykonáváním mi pomáhá rodina, já jsem většinou schopná vykonat jen to nejnutnější a někdy ani to ne, o nějaké volnočasové aktivitě, není vůbec žádná řeč, jakákoliv aktivita navíc nebo zásah do organismu (nemoc, stres, lékařský výkon, změna medikace, nasazení nové medikace apod.) znamená obrovské zhoršení stavu (kolapsové stavy, nemožnost vstát z postele, extrémní vyčerpání). Tyto stavy jsou dále doprovázeny migrénami s točením hlavy a závratěmi, bolestmi očí, rozmazaným viděním, bolestmi svalů, kloubů, zvětšením uzlin, svalovou slabostí bez závislosti na jakékoliv činnosti, tyto bolesti přichází naprosto samy a spontánně. Dále trpím poruchou paměti, výpadky slov (chci něco říct, ale nevím co, chci si něco vzít, ale nevím co, mám problémy s pojmenováním věcí, ztrácím věci, což se mi nikdy předtím nestávalo), mozková mlha, problémy se soustředěním, dále tyto stavy provází bušení srdce, přichází úplně samo i v naprostém klidu, doprovázené kolapsovými stavy.
Absolvovala jsem vyšetření na neurologii a kardiologii, na jiná vyšetření mě má obvodní lékařka neposlala a po necelém roce těchto nekončících potíží, jsem dostala žádanku na psychiatrii. Reagovala jsem, že si nemyslím, že by to bylo psychické, no a bylo mi řečeno, že já si mohu myslet co chci.
Po první návštěvě jsem samozřejmě opět odcházela s receptem na antidepresiva, kontrola za měsíc, při další kontrole navýšení dávky, protože efekt nulový, a tak to bylo pořád dokola. Nyní navštěvuji psychiatrii stále, už jsou to tři roky, vystřídala jsem x druhů antidepresiv, výsledek nulový, stavy stále stejné. Ale jedno pozitivum to mělo, po několika vystřídání psychiatrů, jsem konečně narazila na psychiatričku, která mé stavy nebagatelizuje a snaží se mi pomoct, i když je to momentálně stále bez výsledků. Díky ní jsem si aspoň prošla vyšetřením na revmatologii, endokrinologii, imunologii, alergologii.
Kvůli těmto potížím jsem byla v pracovní neschopnosti od 2/2021 do 10/2022, kdy mi byla neschopenka ukončena, s tím, že se můj stav stejně nelepší a mám zítra nastoupit do svého zaměstnání. Po odpovědi, že toho nejsem schopná mi bylo sděleno, že mám jít na pracák.
Ve svém původním zaměstnání jsem byla 18let, měla jsem ho moc ráda, ale bohužel jsem nebyla schopná se v těchto stavech vrátit zpátky a nadále ho vykonávat, byla jsem nucena tento pracovní poměr ukončit, protože jsem neprošla preventivní prohlídkou. Šla jsem tedy na pracovní úřad a mezi tím jsem si požádala o invalidní důchod. K mému obrovskému údivu mi byl důchod po několika měsících přiznán – 1. stupeň na jeden rok. Po skončení pracáku jsem byla ještě nějaký ten měsíc doma a poté se mi naskytla skvělá příležitost – kilometr od domu je chráněná dílna, tak jsem tam začala ,,pracovat,, na 3h denně jako dělnice. Vyšli mi neskutečně vstříc, v mých horších dnech jsem mohla svou práci udělat doma anebo jsem jí dělala s pomocí ostatních doma přes víkend. Byla jsem za to neskutečně ráda, konečně něco pozitivnějšího na tom všem. Až do doby, kdy přišla revize důchodu po roce a invalidní důchod mi byl odebrán, protože jsem se podle OSSZ po necelých třech letech těchto potíží najednou zázračně uzdravila. Jako důvod bylo uvedeno, že jsem se zlepšila, protože jsem začala pracovat, ale nikoho nezajímalo, že je to jen chráněná dílna na tři denně. Samozřejmě jsem se odvolala, ale naprosto bez výsledku. Takže jsem bez důchodu, nemocná a co bude dál? To si netroufám odhadovat.
Věřte mi, že bych stokrát radši byla zdravá a normálně pracovala jako před onemocněním, abych nemusela absolvovat všechno to, co absolvovat musím, ale bohužel to nejde i přes mou maximální snahu, zatím se totiž nenašlo nic, co by můj zdravotní stav zlepšilo natolik, abych byla schopná fungovat aspoň o několik procent víc, než teď a také nevím, kde a nebo na koho se mám ještě obrátit, aby mi s těmito zdravotními problémy pomohl. Nejvíce je mi líto mých dětí, protože často slýchávám – mami, kdy už budeš zase v pořádku, tak jako kdysi, abys s námi mohla dělat to co jsi s námi dělala před nemocí. Nyní jsou mé denní aktivity omezeny jen na to nejnutnější s nutností maximálního odpočinku, tento klidový režim musím opravdu dodržovat, protože se to pak projeví na mé funkčnosti v dalších dnech.
Všem přeji pouze hezké dny a stále doufám a věřím, že se jednou stane zázrak.
