Umíme soucítit a mluvit s člověkem s chronickým onemocněním nebo ho vnímáme čistě vlastní optikou a máme potřebu místo obyčejného přijetí hodnotit?
Společnost často vnímá nemoc jen jako přechodnou epizodu na cestě zpět k produktivitě. Kdo v ní uvízne déle, stává se problémem. Místo naslouchání nabízíme fráze. Místo porozumění očekáváme návrat do normálu. A místo přijetí podsouváme vinu.
Adam Hrubý ve svém “Desateru soucitu” s břitkým humorem glosuje, jak společnost vnímá chronicky nemocné.
Adam je umělec, designer a performer. Stojí za mnoha kreativními kampaněmi v Brně. Od roku 2020 žije v karanténě postižený chronickou nemocí long covid.
Desatero soucitu
— Hodnota člověka ve společnosti spočívá pouze v jeho výkonu a prospěšnosti. Pokud onemocní, přejme mu, aby se brzy uzdravil a mohl se tak tedy vrátit mezi naše produktivní řady. Do té doby má dovolenou, kdy se musí uzdravovat. Připomeňme mu jeho úkol imperativem: “Brzy se uzdrav!”
— Chronicky nemocný člověk je ten, který se mezi nás zdravé nechce vrátit. Rozhodl se být břemenem společnosti a tak je potřeba se jej zbavit. Někdy jej jen stačí potrestat alespoň symbolickou marginalizací. Pokud jeho společensky nekompatibilní utrpení už nedokážeme tolerovat, jednoduše ho ignorujme. Jednou za čas si ověřme, zda nepřišel k rozumu a nerozhodl se uzdravit větou “Tak co, už je ti líp?”
— Aby si postižený zasloužil naši lítost, musí trpět viditelně: vypadat chudě, střídmě, až zbídačeně. Pokud se hezky obléká, směje se, nebo se přiznává k činnostem, které považujeme za odpočinkové či statusové, náš soucit si nezaslouží. Je to nejspíš hypochondr nebo simulant. Tuto nekonzistenci nejlépe demonstrujeme pozorováním: “No ale vypadáš dobře!”
— Důležité je vybírat si ty správně nemohoucí. Péče o člověka, jehož utrpení není dostatečně performativní lze těžko dokumentovat a nelze tak transformovat na altruistické statusové body na sociálních sítích. Pokud trpící i přes naše pochyby na existenci své bolesti trvá, je dobré mu transakční podstatu našeho soucitu připomenout zaklínadlem “No jen aby.”
— Nemocný nemá nárok na jiné zážitky než pokoru a vděčnost. Pokud projevuje například hněv, radost, trapnost, hloupost či rozvernost, přesahuje hrubě rámec svých pravomocí. Nemocní nemají mít moc žít plnohodnotný život, od toho slovo nemoc. “Život není peříčko,” připomeňme jim.
— Pokud s námi trpící sdílí svoje symptomy a problémy, zkusme rychle během 15 vteřin volně asociovat. Naše myšlenky nás labyrintem lifestylových článků, hospodských anekdot a ezoterických memů rychle dovedou k inovativním řešením, na které skuhrající chudák během mnoha let své nemoci ještě nepřišel. Pro úspěšnou léčbu je důležitá rychlost a rozhodnost prezentace. V případě absence nápadů vyzdvihněme psychologickou podstatu lidské zkušenosti “Není to všechno jen v tvé hlavě?“
— Příběhy postižených je třeba regulovat, protože jejich viditelnost nám upírá možnost sami si stěžovat na naše životy. V této nefér paralympiádě je potřeba jejich relativizovat. Co bychom dali za to, kdybychom nemuseli nikam chodit jako vozíčkář nebo celý den ležet na gauči jako nemocný se syndromem chronické únavy? My chudáci normální musíme do práce! Vykažme jej proto kam patří srovnáním jeho stavu s někým, kdo přišel o všechno například ve válce či hladomoru: “Podívej se na to pozitivně.”
— Postižený si za svou může nemoc sám. Neměla tam lézt, neměl se nakazit, neměla mít genetickou poruchu, neměl se nechat traumatizovat, neměla neměl mít smůlu. Normální je nebýt postižený, takže dotyčný chce být nenormální a dobře mu tak. Připomeňme mu jeho vlastní zodpovědnost větou “Každý svého štěstí strůjce.”
