Moje svědectví o long covidu
Covid jsem prodělal minimálně sedmkrát. Věřil jsem, že očkování bude přínosné, a proto jsem se nechal naočkovat — celkem třikrát. Povinné vakcíny jsem vždy bral jako něco, co má smysl, takže jsem neváhal.
Po čtvrté infekci se začaly objevovat první dlouhodobé potíže — bolesti svalů, hlavně v nohách a rukou. S každou další infekcí se problémy zhoršovaly. Nakonec jsem se dostal do stavu, kdy mě svaly bolely měsíce, chůze do schodů byla utrpením, ale jako spousta jiných lidí jsem musel fungovat dál — mám hypotéku, děti, závazky. Každý to asi zná.
Při předposlední infekci jsem znovu skončil u praktického lékaře, dostal antibiotika a doporučení na klid na lůžku. Jenže tentokrát se přidala i lehká závrať a silná únava, takže neschopenka. Po pár týdnech potíže ustoupily a já se vrátil do práce, aniž bych přesně věděl, co mi bylo.
Na konci roku 2024 přišla další pozitivita na covid. Vypadalo to jen jako slabší chřipka, ale v práci se mi udělalo hned ráno udělalo z ničeho nic špatně — celková slabost, závratě. Bylo mi jasné, že jde zase o covid, nebo spíš jeho následky, protože jsem měl stejný pocit jak minule, jen horší. Myslel jsem, že lékaři budou vědět, o co jde, ale nebylo to tak jednoduché.
Začal jsem klasické kolečko — plicní oddělení v Hodoníně. Tam mi sice pomohli s dušností, ale závrať neřešili. Přes známé jsem se dostal k lékařce na plicním v Olomouci, která mě po třech měsících čekání poslala na neurologii. Na návštěvu specialistů se ovšem čeká klidně dva měsíce. Tedy mi obvodní dal žádanku na plicní, na plicním mě poslali na neurologii a hned jste doma tři měsíce a nic se neděje a obvodní vás k tomu nahání co se děje, jako byste to sám sabotoval.
Na neurologii v Břeclavi mi udělali všechna potřebná vyšetření včetně magnetické rezonance, ale závěr zněl: neurologický původ vyloučen.
Mezitím jsem byl na poliklinice ORL v Hodoníně, kde mě příjemně překvapil doktor svým lidským a férovým přístupem byl takový svérázný, ale za mě asi nejlepší. Rovnou se mě zeptal, jestli to simuluji. Když jsem odpověděl, že ne, bral to vážně. Sice nic konkrétního nenašel, ale jeho profesionální přístup byl pro mě úlevou.
Řekl mi větu, na kterou nezapomenu:
„Kolik lidí na covid zemřelo, a vy máte ‘jen’ závratě. Někdo to má týdny, někdo měsíce, někdo napořád…“
Nebyla to veselá zpráva, ale to uznání mého stavu bylo obrovsky osvobozující.
První měsíc byly hlavními příznaky závrať a dušnost. Po léčbě na plicním se dýchání zlepšilo, ale závratě trvaly dál. Byly tak silné, že mě budily ze spaní. Po několika týdnech se přidaly bolestivé svaly. Někdy v únoru 2025 závrať náhle zmizela, ale vystřídala ji naprostá vyčerpanost. Jak silná? Stačilo vyndat myčku a musel jsem si jít lehnout. V tomhle stavu jsem byl většinu dní.
K tomu se všemu se přidávají další symptomy — ztráta citu v rukou, brnění končetin, pocity jako při nízké hladině cukru. Bylo to jako nemocenská ruleta, nikdy jsem nevěděl, co si tělo zrovna vybere a přidá k těm hlavním problémům. Poslali mě i na gastroenterologii, protože jsem po jídle často cítil silnou nevolnost a jakousi „otravu organismu“.
A konečně, po sedmi měsících, mě čeká návštěva covid centra v Brně. Netuším, co mě tam čeká, ale podle toho, co jsem si o tom přečetl, jde o nemoc, která se často nedá změřit, pořádně léčit, a přitom vás v tichosti úplně položí.
Představte si, že máte pocit, jako byste měli čtyřicítky horečky, právě doběhli pětikilometrový sprint a na žízeň vypili půl deci benzínu. Okolí se vás přitom ptá, co vám je, však nic nejde vidět, nebo vás považuje za simulanta — včetně některého zdravotnického personálu.
Je mi čtyřicet let. Nikdy jsem nebyl nemocný déle než týden nebo dva. Dvacet let jsem pracoval a teď prostě nemůžu.
A to je na tom asi to nejhorší — neuznání stavu, který nejde změřit. Spousta lidí, včetně některých doktorů, ho automaticky považuje za lenost nebo simulování. V realitě mých dní ovšem 80 % času ležím nebo rovnou spím a snažím se jen nějak přežít den.
